Z pátka 31. března na sobotu 1. dubna proběhl další
ročník Noci s Andersenem. I v Bystrém.
Páteční program měl tři části.
V první, úvodní a nejkratší, jsme mezi jednadvacet dětí
rozdali jednadvacet knížek, které cosi spojovalo. Děti si je měly důkladně prohlédnout
a přijít na to, co mají společného. Mezi dětmi putovaly tituly jako Z deníku
kocoura Modroočka, Děti z Bullerbynu, Štuclinka a Zachumlánek, Martínkova
čítanka, Honzíkova cesta. Už víte, co měly společného? Děti na to přišly během
chvíle. Všechny tyto knihy ilustrovala Helena Zmatlíková. Poté si je měly prohlédnout
ještě jednou a přijít na to, proč si připomeneme právě Helenu Zmatlíkovou. Na
zadních deskách jedné z knih objevily autorčin medailonek, ze kterého zjistily,
že se narodila v r. 1923. Velmi rychle jim došlo, že by letos slavila sté
narozeniny.
Druhá část programu byla věnována seznámení s knihou Putování
za švestkovou vůní, jíž napsal Ludvík Aškenázy a ilustrovala – ano, Helena
Zmatlíková. Jde o milý příběh o skřítkovi Pitrýskovi, kterému není dobře tam, kde
je – v pohádkové knížce, a tak z ní vyskočí a vydává se do světa hledat
spřízněné duše, další skřítky. Přece jen skřítkovi nejlépe (po)rozumí skřítek. Jenomže
najít skřítky není jen tak. Pitrýsek v rámci hledání spřízněných duší
zažije mnohé – najde a ztratí přítele, nějakou dobu účinkuje v Pražském
divadle pro děti a mládež, zjistí, že se umí rozzářit modrou září, náhodou se
seznámí s partou svérázných loutek, octne se v Africe, potom v Dánsku,
navštíví říší skřítků, aby zjistil, že nejšťastnější byl, když byl s princeznou
Pipinou.
Dnešní generace dětí Pitrýska neznají, děti, které se
zúčastnily Noci s Andersenem, mezi nimi budou – v tomto směru –
bílými vránami. S Pitrýskovým příběhem se seznámily tak, že plnily tematické
úkoly. Co kapitola, to úkol. Dítě, které si vytáhlo úkol ke kapitole, v níž
se Pitrýsek seznámil s panem Srdcem, mělo za úkol připít si s ním a uhodnout,
čím si připili. Že měl pan Srdce hluboko do kapsy, připili si – lákem z okurek.
Další děti měly za úkol např. vyfouknout několik parádních mýdlových bublin, nést
na svých bedrech všechnu tíhu světa atp. Při vymýšlení úkolů jsme musely projevit
nemalou míru kreativity. Říct „nes na svých bedrech všechnu tíhu světa“ se snadněji
řekne, než provede. Ale nejefektivnějšími řešeními bývají ta nejjednodušší, a
tak jsme sáhli po papíru, napsali na něj „všechna tíha světa“ a Vilmě, která si
tento úkol vylosovala, ho přilepili na záda. Vilma pak třikrát v předklonu
obešla knihovnu a bylo. V této části programu jsme se nemálo nasmáli.
Následovala večeře a nemilé překvapení. Venku začala bouřka.
Některé děti se trochu bály, my pořadatelé jsme měli nahnáno, že budeme muset
zrušit další program, ale nakonec vše dobře dopadlo. Než jsme se dobrali toho, jak
bude program pokračovat, bylo po bouřce.
Některé informace jsme dětem naservírovali na zlatém podnose,
jiné si musely zjistit. Např. tu, kam se vydáme na výlet. Opět jsme dětem rozdali
knihy, se kterými jsme pracovali v úvodu, a opět jsme je požádali, aby si
je prohlédly. Správná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – kdosi začal křičet
„na Svojanov“. Měl pravdu, ale musel si obhájit. Následovala totiž otázka „Proč
myslíš?“. Odpověď „Protože se tam odehrává děj knihy Tajemný hrad Svojanov“ byla
více než přesvědčivá.
Knihu Tajemný hrad Svojanov znalo o poznání více dětí než
knihu Putování za švestkovou vůní, přesto jsme si připomněli, o čem je. Děj knihy
jsme předem sepsali, rozdělili do dvaceti vět, očíslovali je, rozstříhali a připravili
do klobouku, ze kterého jsme vystěhovali Boba a Bobka. Děti si pak z klobouku
vytáhly po lístečku a v pořadí od 1 do 20 věty přečetly. Procvičily se ve
čtení a osvěžily si tak děj knihy. Potřebné znalosti jsme měli, na ven jsme se
oblékli během chvíle a mohli jsme vyrazit. U radnice na nás už čekaly dva
mikrobusy.
Po příjezdu na hrad nás ale čekalo nemilé překvapení. Brány
byly zamčené a nikde nikdo. Po chvíli se objevil pan průvodce, který nám
sdělil, že máme smůlu, že klíčky od hradu ukradli skřítci mezulíni. Vzdát jsme
se nehodlali a přelézat hradby se nám nechtělo, tak jsme dali hlavy dohromady a
domluvili jsme se, že se pokusíme skřítky přesvědčit, aby klíče vrátili. Náhodou
jsme s sebou měli med, který mají mezulíni tuze rádi, a pan průvodce
lucernu, jíž mohl označit vchod do podzemní chodby, ve které mají svojanovští
skřítci původem z Afriky přebývat. Shodli jsme se na tom, že skřítci jistě
jsou plaší, že děti půjdou max. ve dvojici.
Realita byla nakonec trochu jiná. Většina dětí se tak trochu,
nebo i tak trochu víc bála. Za skřítky se vypravovaly trojice, někdy i čtveřice.
Ale všichni prosili či hrozili a … zbaštili po lžičce medu. S mezulíny to
ale nehnulo. Klíčky vydaly až potom, co jim „zazpívala“ sama knihovnice. Moc jí
to nejde a mezulíni mají absolutní hudební sluch. Než by její „zpěv“ poslouchali
o minutku déle, klíče vydali. Na hrad jsme se nakonec dostali, ale prohlídku
jsme vypustili. Malou chvíli poté, co jsme přišli na nádvoří, se nám totiž
zjevil pan Hamrlík. Bohužel či bohudík bez ohnivé svině. Vysvětlil nám, jak k ní
přišel, a vyvrátil tak pomluvy, které o něm kolují. Potom následovalo hledání odměn
za pomoc ve věci ukradených klíčů.
Odměnu pro děti připravil pan průvodce a že jim chtěl dopřát
nějaké to dobrodrůžo na tajemném hradě Svojanově, rozdělil ji do dvou truhliček
a ukryl jako by šlo o poklad. Děti je musely najít. Hravě si s tím poradily
a jejich obsah jim udělal radost. A to se s ním na hradě seznámily jen
letmo. Jedna z truhliček totiž skrývala tajemný pytlíček, jehož obsah jsme
měli odtajnit až druhý den ráno. Měli jsme trochu obavy, zda děti nebudou protestovat,
ale zřejmě byly tak unavené, že na to neměly sílu. Nemuseli jsme je ani nahánět
do spacáků a napomínat, aby nebrebentily. Jak ulehly, zhasli jsme světlo a dali
jsme se do čtení na „dobrou“ noc a opět jsme se ocitli na tajemném Svojanově. Povím
vám, byl to zvláštní zážitek – po všem, co jsme na hradě toho večera zažili. To,
co jsem četla, mi ožívalo před očima. Měla jsem strach, aby to děti neměly
stejně a neměly z toho divoké sny. Naštěstí zbytečně. Většina dětí spala
jako Šípkové Růženky. Heřmánkový čaj jsem v průběhu noci vařila jen dvakrát.
Ráno jsme se společně nasnídali, sdělili jsme si své dojmy z hradu,
řekli jsme si, co se komu (ne)líbilo, sbalili si věci a rozdělili jsme si odměny.
Kromě památeční pohlednice děti dostaly záložku s obrázkem tajemného hradu
Svojanova, nějaké ty sladkosti a po českém granátů, který jsme vylovili z tajemného
pytlíčku a přemístili do pidiobálky tak, aby se dětem někam nezakutálel. Z granátů
děti měly velkou radost, protože si den před tím vyzkoušely jak snadné/těžké je
takový granát najít.
Věřím, že na Noc s Andersenem, v rámci které jsme navštívili hrad Svojanov, si děti vzpomenou i jako dospělí, a závěrem děkuji všem, kteří mi pomohli s přípravou a realizací této prima akce na podporu dětského čtenářství. Zejména děkuji Sauerovým za zajištění dopravy na hrad, panu kastelánovi a Vláďovi Velešíkovi, kteří přistoupili na naši hru „na ukradené klíče“ a ve všem nám vyšli vstříc, a panu Staňovi, který kývl na „noční“ focení.
